První velkou veřejnou sbírkou, kterou Božena Jirků, dlouholetá ředitelka Nadace Charty 77 a Konta Bariéry organizovala, byla sbírka na Konto MÍŠA. V roce 1992 se podařilo během 13 měsíců získat více než 120 milionů korun. Za 100 milionů byl zakoupen Leksellův gama nůž, který od roku 1993 v pražské Nemocnici Na Homolce pomohl více než 10 000 pacientů. Nadace Charty 77 dnes spravuje kolem dvou desítek dobročinných projektů, na které přispívají největší a nejúspěšnější firmy v České republice, stejně jako drobní soukromí dárci.
Můj vliv? Možná v oblasti neziskového sektoru? Naučili jsme tuhle zemi, že je dobré pomáhat slabším a nastavili jsme s nadací pravidla, která se opravdu osvědčila a charita se zaryla lidem pod kůži – a na to jsem pyšná. Nevytvářeli jsme nadaci z velkého bohatství, jako je to obvyklé třeba v USA. Říkám, že jsme s Františkem Janouchem vytvořili nadaci „všelidovou“. Oslovili jsme desetitisíce lidí, kteří přispívají na naše projekty pravidelně, každý měsíc, a tím zajišťují nadaci kontinuitu.
Bezesporu je to Konto Bariéry. Už 28 let fungující projekt na pomoc handicapovaným. Má více než 40 000 pravidelných dárců a myslím, že za všechno široké vyprávění hovoří náš hlavní slogan: Pomáháme. Vždy. Všem. Není to marketing, je to pravda pravdoucí a já a moje kolegyně ručíme za to, že bez pomoci od nás nikdo neodejde.
Nové projekty přináší život. Problémy, které je třeba řešit a upozorňovat na ně si nemusíme vymýšlet. Každý den se na mém stole objeví lidský příběh, který mě vezme za srdce, a hledám pomoc. Tak košatí nadace a její projekty. Pravda je, že k tomu potřebujeme i tvůrčí náhled, vymýšlení spotů, kampaní, sloganů, které příběhy provázejí, a zviditelňují. I na takové partnery mělo Konto Bariéry od svého počátku štěstí. Jenom vzpomenu agenturu Ogilvy a třeba takové postavy české reklamy své doby, jako je Evžen Lev Hart, Daniel Bartek a řada dalších. Moc pro nás udělali a hodně jsme se od nich naučili.
Je to důležitá součást mojí práce a já říkám, že nejsme dobročinné tety, ale profesionálové, kteří rozumějí své práci. Velkým sponzorům a partnerům nabízím právě tohle profesionální zázemí v oblasti, která zdánlivě vypadá jako nějaké dobrovolnictví. Ale není to tak – nabízím zkušenosti, dobré jméno a osvědčenou značku i poctivý přístup. To všechno nadace má, ale není to na prodej.
Jsem ráda, že se kolem nadace podařilo vytvořit síť firemních fondů. Děláme za velké společnosti a spolu s nimi charitu a nejméně tyto lidi jsme naučili, že je dobré pomáhat promyšleně a užitečně a díky naší spolupráci se to opravdu daří.
Stojíme asi na prahu nové éry? Nebo ne? Přejde to a bude pokoj? Ani já jsem si tuto situaci neuměla představit a kladla jsem si otázky. Co bude s nadací? Co bude s našimi dárci? Co bude s našimi klienty? Na tu poslední už odpověď mám. Naši klienti tu jsou a pomoc potřebují, stejně jako před pandemií. A sponzoři? Podporovatelé? Oslovila jsem dva tisíce velkých dárců dopisem a podělila jsme se s nimi o tyto otázky a pochybnosti. A reakce? Více jak milion korun na účtu během jednoho týdne. To byla jejich odpověď. Moc za tohle skvělé gesto děkuji. Uklidnilo mě.
Někteří naši partneři nelenili, a tak jsme například díky velkému daru od Philip Morris ČR zprostředkovali hned na jaře potřebné vybavení pro tři fakultní nemocnice v mnohamilionové hodnotě. Nebo „Tablety od srdce“ od stejného dárce, který poskytnul celkem 900 kusů tabletů připravených pro komunikaci seniorů s rodinami a známými v době, kdy byly domovy a centra kde žijí uzavřena návštěvám. Moc se to osvědčilo a teď přišla doba, kdy senioři a jejich blízcí využívají užitečnou techniku znovu.
Neoddělitelně. Moc jsme se museli naučit, ale máme partnery , kteří nás touto oblastí provázejí. Jako první jsme ve své činnosti uchopili téma IT a vytvořili jsme projekt Počítače proti bariérám. Dali jsme handicapovaným počítač do ruky nejen na komunikaci, ale také jako pracovní nástroj. Naším partnerem byl léta Microsoft, a když jsem Billu Gatesovi v Praze v roce 2001 ukázala prvních deset lidí, kteří se po úrazu přeškolili do kvalifikovaných profesí, kde využívali počítače, žasl a nemohl uvěřit.
Dnes se snažíme, abychom IT dokázali co nejvíce využít v nadaci, v naší práci i ve vytváření dalších projektů pro handicapované a seniory. Když jsem se potkala s jedním z šéfů Sprinxu, Jiřím Čápem, řekla jsem si, že už z mojí kanceláře nesmí odejít. Odešel, ale moc nás toho naučil a dodnes je Sprinx Systems naším významným technologickým partnerem, nejen co se týká vývoje a technické podpory našich webů projektů Konto Bariéry, Senzační Senioři a Národní kronika. Konzultanti Sprinxu také osobně pomáhají se školením počítačové gramotnosti a aktivním zapojením do práce s výpočetní technikou v našich seniorských klubech.
Celý náš rozhovor by mohl být na toto téma. Chceme se dostat s charitou k mladším lidem. Víme, jak je to nutné, učíme se v této oblasti a myslím, že se naše komunikace s uživateli sociálních sítí zlepšuje. Jeden příklad za všechny? Blogerka a naše podporovatelka Nikol Štíbrova zveřejnila na svých sítích příběh Jendy, který potřebuje bionickou protézu nohy. Ohlas byl neuvěřitelný. Za tři dny přispělo více než 6 tisíc dárců s průměrnou výší daru zhruba 250 korun – všechno platby kartou. Tak hurá, a byli jsme u té mladší cílové skupiny, která nám mezi dárci chybí. Tuto cestu musíme více prošlápnout.
Jsem překvapená, jak jsme to zvládli a co jsme se naučili. Nadační porady, marketingové týmy – stabilní i ty na objednávku – náš provoz funguje stoprocentně. Ale do nadace se všichni těší a nepočítáme s tím, že bychom kanceláře zmenšovali. Už aby bylo klidněji a mohli jsme se scházet nejen obden, ale každý den. To, co jsme se naučili, ale využijeme. Prospělo nám to.